Anna

Zažila jsem zajímavý příběh. Mám skvělých pár přátel, kterým důvěřuji, často se s nimi setkávám a mám je ráda. Jsem otevřená a někdy nechápu, proč oni vždy ne - tolik co já. Jedna z nich - Anna poslední dobou prožívá těžké období a chová se snad i proto divně. Proto jsme si tři měsíce nenapsaly, neviděly se, mrzelo mě to. I když jsme se vyloženě nepohádaly. Jsem zavalená prací, proto jsem to nechala volně plynout a snažila se nic neuspěchat. Až bude vhodná chvíle, zavoláme si.

K narozeninám jsem dostala krásnou pozitivní knihu o sebevědomí, o přátelství, lásce....

V kapitole o přátelství bylo zajímavé, jak máme být vděčni za tento dar, který se nedostane každému. Četla jsem dál, ať si vážíme toho, že si můžeme popovídat a otevřít své srdce skutečným kamarádům. Měla jsem dle návodu zavřít oči a po chvíli zklidnění si představovat své velké přátele (mám to štěstí, že jsem poznala čtyři blízké duše) a dál si je představit, jak přicházejí postupně ke mně. Udělala jsem to, s lehkostí jsem prvním třem poděkovala za jejich lásku a pomoc a upřímné přátelství, pak jsem je jednoho po druhém v myšlenkách "objala". A také jsem se jim měla za to, že přišli lehce uklonit. Každému jsem se také "dívala do očí."

Naposledy jsem "zavolala" Annu. Ani jsem moc nechtěla, ale pomyslela jsem si, že třeba ona potřebuje mě a že na hádky už jsme velké holky. "Viděla" jsem její oči, objala jsem jí a poděkovala upřímně za přátelství a její předchozí pomoc. Dokonce jsem i slzičku uronila, jak to bylo zvláštní.

Za dvacet minut zazvonil telefon, ozvala se Anna. Že má zrovna čas a je v našem městě. Jestli se může stavit. Byla jsem překvapená. Popovídaly jsme si pěkně a upřímně a hluboce a nakonec při loučení jsem jí objala. Bylo to dojemné. Jsem přesvědčená, že na usmíření a našem setkání měla podíl láska poslaná na dálku.