Otevřít své srdce
Světlo
14letá Rachel si v rámci dobrovolnické činnosti našla brigádu jako společnice seniorů. Byla velmi ostýchavá a věřila, že se to díky této zkušenosti změní. Po absolvování dvoutýdenního zaškolení v komunikaci se staršími lidmi nastoupila do soukromého sanatoria. První úkol byl strávit hodinu s 96letou paní, která déle než rok nepromluvila. Psychiatr mluvil o senilní demenci.
Dívka si vzala košík s korálky pro případnou společnou činnost a vešla do pokoje. Před oknem stály dvě židle, na jedné seděla paní a dívala se ven. Dívka pozdravila a sedla si na druhou židli. Paní sotva dýchala a Rachel celou hodinu seděla vedle ní. Cítila klid. Po hodině měla odejít, ale zvědavost ji nedala: „Na co se díváte?“ Paní se pomalu obrátila od okna, celá zářila. Radostně řekla: „Dívám se na světlo, dítě.“
Později se Rachel stala dětskou lékařkou a stejné světlo viděla u novorozenců, kteří se dívají na světlo se stejně uchváceným výrazem.
Přesvědčení
Dívčin otec měl heslo pro všechny situace – „To máme ale štěstí.“ Myslel to ironicky a používal ho velmi často. Rachel věřila, že to je pravdivé, že skutečně mají smůlu. Otec byl nemocný, nedařilo se mu, jak by si přál. Potom vyhrál v loterii velkou částku peněz. Měl ale strach, že mu los někdo ukradne, proto ho nosil nalepený na hrudi. Jakmile se blížil konečný termín pro výplatu výhry, zavázal matku i dceru mlčením. Jeho úzkost se stupňovala. Dívce se rozbřesklo, došlo jí, že štěstí rodiny nevytváří nikdo jiný, než oni sami. Dokonce i výhru padesáti tisíc dolarů považoval otec za smůlu a zdroj stresu.
Peníze nikdy neutratil, měl je schované a staly se pro něho spíše problémem. Řešil zabezpečovací systém, i v důchodu dále pracoval, aby toto poplašné zařízení mohl zaplatit. Otec byl pořád více unavený, ale jak tvrdil, nemohl odjet ani na dovolenou, protože by dům někdo mohl vykrást. Rodiče už nikdy neodjeli na dovolenou. Nakonec už ani nevycházeli z domu, mohl by prý vypuknout požár… Dům a peníze ho nakonec ovládly… Pokud se obáváme ztráty, neslouží majetek nám, ale my jemu.
Vděčnost
Rachel později svým studentům medicíny vyprávěla podobenství o třech kamenících, kteří ve 14. století budují katedrálu. Když se prvního kameníka zeptají, co to dělá? První znechuceně odpoví, že tesá kámen do bloků přesně dané velikosti. Hořce mluví o tom, že tuto práci bude dělat celý život, dokud nezemře. Druhý kameník vykonává stejnou práci. Odpovídá, že vydělává na živobytí pro svou milovanou rodinu, díky jeho práci mají jeho děti dostatek jídla a oblečení, on a jeho žena mají domov, který naplnili láskou.
Ale teprve třetí kameník nás přiměje k zamyšlení. Radostným hlasem vypráví o tom, jaká je čest podílet se na stavbě velké katedrály, která je tak mohutná, že zde bude stát jako svatý maják ještě tisíc let. Pokud člověk dokáže najít smysl v rutinní práci, ta se může stát zdrojem hluboké radosti a vděčnosti.
Léčitelka
Rachel později působila několik let na lékařské fakultě velké univerzity a protože sama byla vážně nemocná, zajímala se o různé metody uzdravování. Stýkala se s psychology a umělci, kteří na bolest a utrpení pohlíželi z jiného úhlu. Spíše než na metody léčení se zapojovala do diskusí o uzdravování. Prožívala krizi a váhala, zda-li má ve své práci na fakultě pokračovat. Připadala si jiná svým přístupem než ostatní lékaři a nevěděla jak dál.
Doslala sbírku básní Prorok od Chálíla Džibrána . Několik ilustrací v knize bylo od autora, mezi nimi i kresba ruky, v jejíž dlani leželo vlídné a soucitné lidské oko. Je to tradiční hinduistický symbol léčitele. Podle hinduistické víry spojují čakry v dlaních léčitelovu ruku a srdce a zprostředkují moudrost a energii potřebnou k uzdravení. Rachel to tak oslovilo, že si kresbu z knihy dala zarámovat a vystavila si ji ve své pracovně na univerzitě. Tam se ale nějak nehodila, tak si ji pověsila doma nad stůl.
Stres Rachel narůstal, protože byla na fakultě náhle a výrazně povýšena, cítila nespokojenost, touto cestou se dát nechtěla. Byla stále utrápenější. Jedna cesta vedle k uznání a profesnímu přijetí a druhá, která byla nejasná a málo chápaná, ta vedla do neznáma. Něco ji bránilo přijmout povýšení.
Rachel čekala týdenní dovolená u rodičů, kteří žili na opačném pobřeží Ameriky. Věděla, že by rodiče byli šťastní, co dokázala, ale nechtěla jim o povýšení říct. V den svých narozenin šla s maminkou na procházku do parku. Užívaly si sluníčka a povídaly si. Na sousední lavičce seděla mladá žena s dcerkou a bavily se. Holčička si na bříška prstů fixem nakreslila malé obličeje a mluvila s nimi. Dívenka i její matka se smály.
Maminka začala Rachel vyprávět, že když byla malá, také si kreslila na ruce. Dcera si na to nevzpomínala. Matka odpověděla: „Dělala jsi takovou legrační věc. Vzala jsi tátovo plnící pero a do každé dlaně sis nakreslila oko. Potom jsi držela ruce po stranách obličeje s dlaněmi obrácenými dopředu. Zavřelas oči a smála ses – „Já tě vidím.“ Bylo to legrační, několik dní sis nechtěla umýt ruce. Tentkrát ti byly asi čtyři roky.“
Při průměrném dni na dětské klinice při lékařské fakultě si Rachel umývala ruce asi 40x denně. Možná za ta léta úplně smyla oči ze svých dlaní. Za dva týdny se Rachel vzdala místa na univerzitě a začala hledat svoje ztracené oči.
Zdroj: Rachel Naomi Remen – Obejmout život